Čím budeš, až vyrosteš?

Moje sestra od malička chtěla být zdravotní sestrou. Dávala injekce panenkám a obvazovala pacičky plyšovým medvědům. Později jim ty pacičky trhala, aby je mohla zase zpět přišívat. V plné anestezii, samozřejmě.

Dnes pracuje na oddělení kardiochirurgie v největší české nemocnici. A je moc spokojená. Dělá to, pro co se narodila. 

Má kamarádka vždy chtěla být učitelkou. Své panenky učila číst a psát, občas jim udělila výchovnou poznámku. Dnes dělá prakticky totéž s opravdovými prvňáčky a ve své práci nachází obrovský smysl.

Já jsem o tom, co budu dělat, až vyrostu, neměla v dětství sebemenší ponětí.

Moje panenky byly většinou odložené na poličce. Nejradši jsem hrála „sídlištní fotbal“ s bráchou a jeho kamarády. Když se míč hlasitě odrážel od panelových stěn okolních domů, byla dospělost tak daleko a tak nezajímavá! Kdo by nad ní vůbec uvažoval?

Nakonec jsem za dvacet let svého pracovního života byla lecčíms. Asistentkou, manažerkou, podnikatelkou. Byla jsem jedním kolečkem v soukolí obrovského korporátu, ale také jsem vedla malou neziskovou organizaci. Naučila jsem se spoustu zajímavých věcí a potkala spoustu zajímavých lidí.

Podle všech objektivních měřítek jsem byla ve své kariéře úspěšná.

Jenže uvnitř to nějak nerezonovalo. Nějak to nebylo ono. A přitom to „ono“ ne a ne najít.

Svou vášeň jsem objevila až na prahu čtyřicítky. Dřevo. Pohltilo mě. Bylo to náhlé a jednoznačné. Ačkoliv jsem celý život strávila v kanceláři, srdcem jsem, zdá se, řemeslník. Když mám na sobě montérky, zavřu se do dílny a tvořím, jsem šťastná. Naplněná. Celé to najednou dává smysl.

Moje klikatá cesta životem se narovnala. Přihlásila jsem se k dálkovém studiu ve škole, kde právě finišuji studium učebního oboru Truhlář. Mezitím jsem vyráběla a vyráběla a vyráběla. Z každé chyby jsem se učila, jak se jí příště vyvarovat. S profesionály konzultovala pevnost spojů, povrchovou úpravu, legislativu. Postupně nakupovala nářadí a vybavovala dílnu. Posledních pár let zkrátka přirozeně a podvědomě směřuji k jedinému cíli – být truhlářkou.

Dnes je den D.

Naposledy za sebou zavírám dveře kanceláře, mávám na kolegyně na recepci a procházím turniketem.

Zítra si obléknu montérky, otevřu svou dílnu a budu tvořit. Na plný úvazek, sama za sebe a ze sebe. Budu šťastná, naplněná a bude to celé dávat smysl.

Tak snad si neuříznu ostudu 😊!

A co vy?

Bylo vám od malička jasné, čím budete, až budete velcí?