Příběh stromu

Všichni nosíme v hlavě větší nebo menší sny.

Ten můj byl vyzkoušet si soustružení dřeva.

Řeknu vám proč.

Soustružení totiž považuji za ryzí truhlařinu. Vysoustružený výrobek v sobě nemá lepidlo, kolíky ani vruty. Nemá pravé úhly. Zůstává maximálně přirozený. Je vlastně prodloužením osudu stromu, který poskytl materiál. Pokračováním jeho příběhu. A to mě, přiznávám, téměř dojímá.

U klasické truhlařiny je pro mě těžké ten příběh zachytit. Mezi stromem a hotovým výrobkem je příliš mnoho operací. U soustruhu je to jiné – vezmete špalek a za půl hodiny máte mísu. Mísu přesně takovou, jakou vám to dřevo dovolí. Musíte se přizpůsobit sukům, prasklinám, poškození. Musíte se nechat vést.

Příležitost přání si splnit přišla s odjezdem dětí na prázdniny. Oslovila jsem mistra soustružníka, na kterého jsem kdysi dostala kontakt, a pokorně ho požádala, jestli by mi nevěnoval trochu času a neukázal základy práce se soustruhem.

Jmenuje se Jirka. Vyučil se truhlářem a v oboru pracuje přes třicet let. Za covidu, při poklesu klasických zakázek, si pořídil soustruh – a jeho život se změnil. Dnes už dělá jen mísy, mističky, kořenky, prsteny, vázy, dřevěná pera a dokonce i dřevěné klobouky.

Dřevu rozumí a má ho nade vše rád. S nadšením a pýchou mi ukazoval svůj sklad materiálů i hotových výrobků a já nevěřila vlastním očím.

* Užasle jsem brala do rukou dřevo ruje, žluté jako citron. 

* Přivoněla jsem ke dřevu cipřišku, jehož vůně je tak omamná, že se s ním skoro nedá vydržet v jedné místnosti. 

* Poprvé jsem držela černočerný eben – těžký, hladký, pevný jako kámen. 

* Žasla jsem nad jasně růžovou barvou amarantu. 

* Nechybělo olivové dřevo, jehož kresba je stejně neopakovatelná jako atmosféra prosluněné Sicílie, odkud kousek pocházel.

A ty příběhy? Každý špalíček nějaký měl!

* Viděla jsem misku ze švestky, kterou zasadil pradědeček zákazníka na zahradě. Strom už zemřel, ale památka na dědečka bude v misce žít dál.

* Viděla jsem dřevo jerlínu japonského z jednoho zámeckého parku, kde ho kdosi zasadil v druhé polovině 19. století. Čeho všeho asi byl tenhle strom svědkem?

* Viděla jsem špalek karelské břízy ze severských plání u hranice Ruska a Finska. Jirkovi ho přivezl z cest kamarád. Nikdo ještě neví, co z něj nakonec bude, ale samotná ta cesta je nesmírně zajímavá.

Má lekce „úvod do soustružení“ se nečekaně rozšířila o lekci poznávání dřeva. A hlavně o lekci toho, jak krásné a důležité je dělat v životě to, co milujete.

Jsem přesvědčená, že naše duše jsou předurčeny k nějaké konkrétní činnosti. Ne všichni ji najdeme a poslechneme volání svého srdce.

Ale Jirkovi se to povedlo. 

Moc mu to přeju.

Přeju to všem.

P.S.: Na soustružení taky došlo. Bylo to super. Teď potřebuju tak 500 hodin volného času na procvičování. A soustruh – ten doma, bohužel, nemám. Zatím :-)