Na učňák? Proboha, jen to ne!

Dneska je to rok, co jsem dělala závěrečné učňovské zkoušky v oboru Truhlář. Jsem z toho trochu naměkko. Ráda na tuhle školní docházku vzpomínám, protože tam byla super parta a užili jsme si spoustu srandy. Ale jinak to, upřímě řečeno, stálo docela dost za houby.

Čím dál častěji se mluví o tom, jak řemeslo umírá. Na učiliště nikdo nechce. Jak je třeba motivovat mladé, jinak za pár let nebude nikdo umět udělat stůl, vyměnit trubky nebo postavit zeď. Jak ti, co z učňáku vylezou u oboru stejně nezůstanou. A pokud zůstanou, vůbec nic neumí. Jak je třeba změnit celkové vnímání učilišť ve společnosti, aby nebyla téměř ostuda na nějaké chodit.

Je to celé takové zamotané klubko problémů. Spousta provázků, některé samostatné, některé zauzlované dohromady. Jak to rozmotat, to je otázka za milion. Ale doslova na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že by vůbec neuškodilo začít u kvality škol a způsobu výuky.

(Pozor, mým cílem není dehonestovat školu, na kterou jsem chodila. Jednak měla kromě svých nešvarů i dobré stránky, a pak by bylo bláhové domnívat se, že na jiných učilištích je situace diametrálně odlišná. Není. Jde spíš o všeobecné zamyšlení nad stávajícím systémem.)

Původně jsem se na učňák přihlásila s tím, že se chci něco nového naučit. Že si ověřím, jestli jsou mé postupy správné a budu mít možnost konzultovat je s profesionály. Že po absolvování budu s jistotou vědět, že věci dělám dobře. Nebo se naučím, jak je dělat lépe.

Už po prvních pár týdnech suchých dat předávaných vyučujícími bez většího zájmu mi došlo, že to byly hodně mylné představy. A tak jsem svůj cíl trochu frustrovaně přeformulovala - odchodit tam dva roky a získat výuční list, abych si mohla založit živnost. Pomohlo to. S tímhle novým přístupem jsem si pak ty dva roky vlastně docela užila. 

Jenže já jsem dospělá. Mám už něco za sebou. Vím, co chci a umím udržet focus. Moji lásku k truhlařině neuhasí ani sebevětší nuda o hodinách. A když ty informace nedostanu tady, seženu si je jinde.

Neumím si ale představit, jak může stávající pojetí odborného vzdělávání nadchnout pro řemeslo šestnáctiletého kluka tak, aby se v něm chtěl stát mistrem a věnovat se mu celý život. 

V čem vidím největší průšvih:

1. Nedostatek kvalitních učitelů

Někteří učitelé byli ve věku mých rodičů, tj. prarodičů, až praprarodičů dnešních puberťáků. Byli to sedmdesátníci, často - jak by řekl Cimrman - neschopní myšlenku udržet a neschopni myšlenku opustit. Nechápejte mě špatně, zcela respektuji jejich znalosti a věřím, že ve své době byli odborníky na svém místě. Ale ta doba už je jiná. Většina hodin byla, kulantně řečeno, velmi nezáživná.  

2. Neaktuálnost

Nekonečné vyprávění o druzích hoblíků a rýsování výkresů u prkna nenahradí orientaci v nových strojích, nástrojích a softwarech. Moderní vybavení dílen i možnost zkusit si práci v nějakém 3D softwaru, to by bylo k nezaplacení.

3. Teorie, teorie, teorie

Za dva roky jsme se vypravili na jednu exkurzi, jinak byla vše teorie z učebnic. Po té jediné návštěvě reálného provozu dýhárny jsme všichni byli experty na dýhy, ještě nadšenější pro obor, než kdy dřív. Zážitkové učení funguje na děti i dospělé. Vážně.  

4. Chybějící témata

Nulové informace o tom, jak komunikovat se zákazníkem, jak vystupovat, jak propagovat svou značku. No dobře, v naší třídě dospělých, z nichž mnozí byli podnikatelé, manažeři nebo obchodníci, by to bylo zbytečné. Vím ale s jistotou, že tato témata nejsou zastoupena ani ve výuce mladších učňů. A že jsou zoufale potřebná!

Teď mi asi řeknete, že nic není černobílé.

Souhlasím.

Vím, že když někdo nechce, tak ho prostě pro věc nezapálíte.

Taky vím, že sehnat odborníky z praxe ochotné a schopné učit je oříšek, protože je škola nedokáže adekvátně zaplatit.   

A konečně vím, že učňáky, bohužel, mají stále pachuť neúspěchu. "Kdo studuje učňák, toho by určitě na jinou školu nevzali." Takže tam paradoxně asi opravdu chodí z velké části ti, kteří by se jinam nedostali a výuka i nároky na učitele / žáky se jim přizpůsobují.

Co ale potom mají dělat ti, kteří o řemeslo mají opravdu zájem?  

Cítím takový pocit zmaru. Je tolik na ruce šikovných dětí! A řemeslo, jakékoliv, je obrovsky smysluplná práce. Mnohem smysluplnější a uspokojivější, než ty nejvymazlenější kontingenční tabulky. 

Toho, kdo bude to zamotané klubko rozmotávat, čeká pořádná práce. Moc mu držím palce a doufám, že se do toho pustí brzy.

Už je za minutu dvanáct.