Hravé, nebo dětinské?

Asi jak pro koho. Tuhle hranici máme každý trochu jinde.

Já mám dvě stále poměrně malé děti, takže mé sklony k infantilitě jsou asi silnější. (Pevně doufám, že hlasité jásání pokaždé, když cestou autem zahlédnu bagr nebo pasoucí se koně mě časem přejde.) Nicméně hravost bych si ráda uchovala až do samotného konce.

Myslím si totiž, že jsou lidé zbytečně vážní. Ne, nežiju na obláčku. Vím, co se ve světě i na domácí půdě děje. Ale přesto - nebo snad právě proto - považuju za nutné umět se smát maličkostem. Umět si hrát i jako dospělák. 

Proto mají některé moje skříňky ruce, jiné nosí korále a další si rovnou obléknou společenský oděv s kloboukem a motýlkem. Protože... proč ne? Já sama se u vymýšlení a výroby skvěle bavím a těší mě, že výsledek přináší radost i dalším. 

Nietzsche prý řekl, že v každém dospělém člověku se skrývá dítě, které si chce hrát.

Tak ho pusťte ven :)