Do medvěda jsem se pustila proto, že jsem si chtěla vyzkoušet práci s epoxidovou pryskyřicí. Ta mě ve výsledku moc nenadchla, ale práce na medvědovi byla jinak jedna velká radost. 

Základní inspiraci jsem našla na Pinterestu, hodně jsem si ji ale poupravila.

Drápky jsou vyrobené ze samotvrdnoucí modelovací hmoty, očička jsou skleněné kabošony podlepené papírkem, plástev je vytištěná fotografie zalitá v pryskyřici. A pařez je z naší zahrady - pozůstatek po stromu, který jsme museli pokácet. ​

​

Největší radost mám z toho, kam se medvídek ode mě vydal. Stojí v čekárně nymburské veterinární ordinace, kde se snaží rozveselit ustarané majitele zvířecích pacientů. A to je ta nejhezčí náplň života, jakou by mohl mít. 

​

​​​​Na sociální sítě jsem medvěda dávala i s tímto krátkým příběhem:

"Před pár dny večer, zrovna když pršelo a fičelo tak, až se stromy na zahradě ohýbaly, nám někdo nesměle zaškrábal na dveře. Stál za nimi medvěd. Tedy spíš malý, celý mokrý a úplně vystrašený medvídek.

Vzali jsme ho domů a od té doby s námi bydlí. Nic o něm nevíme. Nevíme odkud přišel, co tam zažil a co ho odtamtud vyhnalo až k nám do vsi. Víme jen, že za žádnou cenu nechce pustit z tlapek tu obří medovou plastev. Pořád ji nosí s sebou.

Je tichý, milý a trpělivý. Většinu času o něm skoro nevime, jen tu tak mlčky postává. Z legrace jsme si na něj jednou odložili rozečtenou knížku a ukázalo se, že mu to ani v nejmenším nevadí. Naopak. Teď je nám v patách kdykoliv něco držíme v rukou a nabízí svou plástev jako odkládací stolek. A pak jen vytrvale čeká, až budeme ty věci zase potřebovat.

Asi nám tak děkuje, že jsme ho přijali do našeho brlohu."

​

​​​​Zpět do ostatních projektů.